Zpět na seznam příběhů                      webmaster: zivotjevic@email.cz

 
1) Poslední nůž

V časech mé školní docházky jsem neprožíval vždy klidné dětství. Kvůli častému stěhování jsem nestačil nikde zapadnout, nebyl jsem akceptován, byl jsem vylučován z kolektivu a nejednou jsem se musel bránit. Proto jsem se často ocital ve rvačkách. I tak jsem měl kvůli mé agresivitě dost problémů. S mým bratrem jsem se pořád hádal. Možná to byl právě ten důvod, proč můj otec, který byl pastorem, mě tak často bral sebou na své cesty. Často jsem sedával na různých bohoslužbách a více či méně pozorně jsem mu naslouchal. Přitom jsem se naučil mnoho zajímavých věcí z Bible, ale co to má všechno společného s mým životem, jsem tak docela nechápal. Ve svých čtrnácti letech jsem se nalézal v beznadějné existenční krizi v začarovaném kruhu odmítnutí, bitek, strachu, hněvu a zlých snů.

Jednoho dne navštívil náš sbor hostující kazatel. Připadalo mi, jako by mluvil o mém životě. Najednou jsem pochopil, že jen Bůh mi může pomoci. A když jsem uslyšel, že mě Bůh miluje takového, jaký jsem, udeřilo mě to jako blesk a já jsem nechtěl a nemohl jinak, než dát veškerou svou důvěru Ježíši Kristu, protože jsem pochopil: „Jestliže Bůh v Ježíši Kristu zástupně trpěl za moje viny, potom to se mnou může myslet jen dobře!“ A má logika mi říkala jedno: „Důvěřuj tomu, který tě stvořil – jen on ví, jak může tvůj život dobře fungovat!“ Modlili jsme se společně k Ježíši a já jsem opravdu toužil po odpuštění svých hříchů. Před tím za všechno mohli jen ti druzí. Teď jsem viděl i mé viny! Chtěl jsem začít nový život s Ježíšem. Nikdy nezapomenu na to, jak Ježíš přišel v Duchu do mého života. Byl to naprosto reálný zážitek! Ježíš mě očistil o mých hříchů, v okamžiku mě naplnil svou láskou a od té doby vím: „Mám věčný život skrze Ježíše!“ Kazatel mi ještě poté řekl: „Mám ti vyřídit od Boha, že jednou budeš evangelistou!“ Jak se později ukázalo, měl pravdu.

Nyní jsem tedy trávil mnoho času ve svém sboru. Můj život se uklidnil. Když mi bylo šestnáct let, začal jsem pracovat ve skautu a jako laik jsem dělal své první zkušenosti i s kázáním. Ale život křesťana není osamělý běh! Uznání tohoto světa pro mě bylo stále důležitější. V tomto čase jsem začal s kulturistikou a stále více jsem trénoval ve fitness studiu. V mém nitru to ale se mnou šlo s kopce dolů. Boží pokoj musel ustoupit před tím, co mě teď unášelo, až jsem krátce před svými osmnáctými narozeninami udělal velkou chybu. Sedl jsem si za volant automobilu, i když jsem neměl řidičský průkaz a způsobil vážnou nehodu. Srazil jsem jednoho známého a to přímo před dveřmi mého domu. Tenkrát se mi zhroutil svět. Mluvilo o tom celé město a všechny mé životní plány byly pryč.

Náklady na léčení nemohla zaplatit žádná pojišťovna a tak jsem o víkendech tyto peníze musel sám vydělat. Poté, co skončilo soudní vyjednávání, dostal jsem od svého přítele z fitness-centra nabídku práce jako vyhazovač na diskotékách. Přijal jsem ji, abych mohl zaplatit dluhy. Mezitím jsem se stal vicemistrem v kulturistice a tím jsem získal i potřebné kvality pro tuto práci. Potom ale už začalo jít do tuhého. Téměř každý večer jsem zažíval rvačky a hádky. Mnozí mí kolegové bývali zbiti a ve rvačkách bývaly používány i nože. To už člověk začne přemýšlet o smyslu života, když si lidé kvůli každé hlouposti drtí kosti hevery, sekerami a tyčkami z plotu, a ty jsi sám uprostřed všeho. Měl jsem tolik otázek na Boha. Ještě dnes se přesně vidím, jak jsem tehdy volal ke hvězdám: „Bože, co to má znamenat!?“ Nesmyslnost tohoto násilí mě sžírala. Ale takový byl život. Zdrhnout nešlo, to jsem ani nechtěl. Do svatého světa, který zavírá oči před pravdou, jsem utéct také nechtěl. Tak jsem to dělal dál. Byl jsem stále agresivnější a to mi způsobovalo další problémy. Moje tehdejší snoubenka to všechno už nevydržela a dala mi kopačky. Tím jsem se dostal úplně na dno. Hlásila se existenční krize a nervy jsem měl na dranc. Byl jsem v koncích a nevěděl jsem, co dál. Bojoval jsem se svým osudem, svědomím, vinou a Bohem. Tak to nemohlo jít dál. Pouze jedna myšlenka mě držela ještě při vědomí: „Pokud je Bůh, pak z toho musí být nějaká cesta ven.“ A obojí platí.


Obrovské zoufalství, se kterým jsem se v práci setkával, mě vedlo k aktivitě. Stále znovu jsem potkával lidi, kteří byli v koncích a nevěděli jak dál, kteří dělali všechno možné i nemožné, jen aby nemuseli myslet na včerejšek, ani na zítřek. Vzpomněl jsem si na to, co říkal kazatel: „Budeš evangelista.“ Začal jsem zase více číst v Bibli, abych našel odpovědi na otázky, které mne zaměstnávaly a skutečně jsem je dostával! Moje víra v tomto období rostla a sílila. Nechtěl jsem propásnout bohoslužby v neděli dopoledne, a tak jsem často jel z diskotéky rovnou na bohoslužbu. A Bůh v mém životě nepolevoval! Tehdy ke mně přicházeli lidé, které jsem předtím nikdy neviděl, a všichni mi říkali přibližně to stejné: „Mám ti od Boha vyřídit, že se staneš evangelistou.“ Byl jsem tím sám šokován, ale nemohl jsem si to nijak vyložit po svém a už mi bylo jedno, co si myslí druzí lidé, protože jsem věděl, že Bůh je a že má dobrý plán pro můj život. Ten jsem měl také, ale byl trochu jiný! Ale jednoho dne jsem se musel rozhodnout, jestli chci dál pracovat na diskotékách a dělat si věci po svém, nebo jestli už nastává čas, abych se plně a se všemi důsledky odevzdal Bohu.

Při jedné rvačce u dveří ke mně přiskočil chlap s vytaseným nožem. Bylo příliš pozdě na to zareagovat. Všechno ve mně zařvalo: „Bože, pomoz mi!“ V tu chvíli ten chlap zůstal stát jak solný sloup. V tom jsem uslyšel vnitřní hlas: „Prašti ho, obhájíš se před každým soudem.“ Instinktivně jsem věděl, že tyto myšlenky mi dal sám satan. Jiný vnitřní hlas říkal: „Když mi teď nebudeš důvěřovat, tak tady chcípneš.“ Poznal jsem jasně Boha. Nechtěl jsem udeřit, věděl jsem, že ten druhý by to nepřežil, protože jsem byl vyzbrojen boxerem… Něco se ve mně stalo. Tak jsme tam nějakou chvíli stáli. Všechno proběhlo tak rychle, a přesto to byly okamžiky, ve kterých jsem si ve víře stačil uvědomit: „I kdyby mě zapíchnul, tak věřím, že Ježíš Kristus zemřel za moje hříchy. Vím, že tak nebo tak všechno končí na věčnosti – já mám věčný život. Půjdu tedy raději já než on.“ Takhle jsem mohl uvažovat jen díky Boží milosti, protože můj život byl tenkrát jeden ďábelský začarovaný kruh. Byl jsem jak ochromený, když jsem toho chlápka vyzval, aby mi odevzdal nůž. Myslel jsem si, že blouzním, protože mi ho opravdu dal. Vysvobodil se ze své strnulosti, podal mi nůž, otočil se a odešel. Od té chvíle jsem si jist nejen tím, že Bůh je, ale také, že je v mém životě a ne někde daleko! Poté jsem ukončil svou práci „u dveří“ a začal jsem navštěvovat teologický seminář v Adelshofenu, abych se osobně dostal dál ve víře. Už jsem měl plné zuby poslouchat pořád satana, který chtěl můj život stejně jen zničit. Tohoto Boha, který mě zachránil před jistou smrtí, tohoto Boha musím lépe poznat! Všechno ostatní pro mě ztratilo význam a bylo mi jasné, že mu mohu lépe porozumět jen skrze četbu Bible, proto jsem se na Bibli doslova vrhnul! Měl jsem jednu otázku: „Jak mohu druhým lidem dokázat,  že se pravý Bůh skrze Bibli dává lidem poznat?“ A brzy jsem našel i odpověď: „Protože Bible v sobě skrývá logicky prokazatelný důkaz o Bohu!“.

Pokračování ZDE