Zpět na seznam příběhů                      webmaster: zivotjevic@email.cz

 
10) Olli: bývalý hooligan, punker, skinhead a neonácek
Olli

Prošel jsem vším, čím se projít dalo: byl jsem punkerem za časů bývalé NDR, byl jsem ve vězení pro mladistvé, celá léta jsem byl zapojený do hnutí „Hooligans“, byl jsem neonacistou, … alkohol, nenávist a násilí ovládali můj život – a přesto: Bůh mi v mém životě velice často podával pomocnou ruku, ale já ho pokaždé odmítal. Jenže On nepovolil. Děly se mi podivné věci. Na jedné motorkářské párty jsem se již značně opilý setkal s křesťanskými motorkáři se žlutým křížem na vestě. Kluci mi vyprávěli své osobní zkušenosti s Bohem. Byl jsem zmítán sem a tam. Byl to nezapomenutelně srdečný večer – vnímal jsem to i přes svou podnapilost, který skončil společnou modlitbou. Jeden z nich mi dal na závěr „Biker-Bibli“. Kdo mohl tušit, že se tato kniha stane rozhodujícím základem mého života?

Zapojení mého hereckého talentu
Moje hooligánská knajpa nevynášela zrovna nejlépe, takže jsem s
e začal poohlížet po nějakém dalším zdroji příjmů. Jeden prohnaný kámoš přišel s nápadem, který se mi dobře hodil do krámu: radil mi, abych se hodil marod a nechal se lékařsky uznat práce neschopným – potom získám peníze z nemocenského pojištění, protože se o mne „jakožto nemocného občana“ bude starat stát a zdravotní pojišťovna. K tomu, abych dostával na ruku peníze od zmíněných institucí, bylo ale zapotřebí,abych byl na neschopence minimálně jeden rok.
    Předělal jsem se, jak nejlíp jsem uměl a začal jsem hrát divadlo. Všichni uvěřili tomu, že mám deprese. Ze začátku mě dokonce bavilo vodit lékaře a terapeuty za nos a došlo to až tak daleko, že jsem získal delší terapeutický pobyt. To už mi ale začalo přerůstat přes hlavu. V Bibli, kterou jsem neustále četl, je psáno, že Ježíš zachraňuje. Bez dlouhého přemýšlení jsem se pomodlil k Bohu, aby převzal režii nad následujícím obdobím. Najednou jsem měl dostatek času a nadhledu na to, abych uviděl, jaký to vlastně žiji život a jak hluboko vězím v hnoji. Během svých osamělých procházek jsem si stále více uvědomoval, že základem mého života je sobectví a lež. Bibli jsem se věnoval stále intenzivněji a na dlouhých procházkách jsem stále více přemýšlel o bezvýchodnosti mého života.

Tak jsem teď vyzval boha
Ve čtvrtek 21. 11. 2002 jsem kolem poledne opustil kliniku, abych podnikl dlouhou procházku. Tento den jsem šel jiným směrem, než svou obvyklou trasou. Pro mne dosud neznámá cesta mne vedla do lesa. Teď jsem vyzval Boha: „Ježíši, jestli opravdu jsi, tak máš teď možnost se mi představit. Teď, tady, v tomhle liduprázdném lese, beze svědků.“ Rozhodl jsem se chodit a běhat tím lesem tak dlouho, dokud se mi Ježíš neukáže – i kdybych musel chodit třeba dva dny. Jak jsem tak šel lesem a zároveň stoupal do kopce, vyzval jsem Ježíše podruhé: „No tak, Ježíši, dělej, ukaž se mi,“ volal jsem do nebe. A stále jsem přitom šel nahoru do toho kopce. „Kde jsi? Nebo věří snad miliony lidí v nějaký lidský výmysl?“ Ano, vyzýval jsem Boha. 
    Tak jsem došel na vrcholek toho kopce. Uviděl jsem tam obrovskou usedlost, která vypadala skoro jako zámek nebo panský dům. Všechno se ve mně vařilo. Cítil jsem, že se brzy něco stane. Náhle jsem stál před velikou cedulí, na níž jsem četl „Centrum víry“. Nacházel jsem se na pozemku biblické školy. Třásl jsem se a ptal se sám sebe: „Je tohle odpověď?“ Jako v transu jsem si vzal z dřevěného kastlíku upevněného na dveřích biblické školy letáček.

Byl to sešitek od Reinharda Bonnkeho nazvaný „Od mínusu k plusu“. Zatímco jsem pomalu odcházel směrem k městu, začal jsem ten sešitek číst. Neslyšel jsem nic, ani krok, žádný tón, nic jsem nevnímal – četl jsem sešitek, doslova jsem ho inhaloval. Slovo za slovem, větu za větou. A najednou se mne někdo dotkl. Zmateně jsem se otočil: a tam stál on – Jörg. Už jsem počítal se vším, ale přesto mi následující otázka podtrhla půdu pod nohama. „Hledáš někoho?“ Naprosto klidně se mi díval přímo do očí a řekl: „Myslím, že hledáš Boha.“ Všechno se v tu chvíli zastavilo. To sedlo. Zmateně jsem se zeptal: „Ty jsi Ježíš?“ Jörg se usmál a odpověděl: „Nejsem, alemám k němu dobré spojení.“

Když si dnes vzpomínám na tento dialog, jsem rád, že u toho byli jen Jörg a Ježíš. Po vzájemném představení mě Jörg pozval na „dynamické“ shromáždění v příštím týdnu. 
   Nejdřív jsem se musel posadit. Seděl jsem na lavičce v parku mezi dvěma klinikami a dočetl jsem traktát do konce. Na poslední stránce byla modlitba odevzdání se Bohu. Bylo mi naprosto jasné, že stojím před životním rozhodnutím. Vědomě a přesvědčeně jsem se ve 14:55 hodin, 21. 11. 2002, modlil modlitbu odevzdání se Bohu. Ne jednou, ne dvakrát, nýbrž hned třikrát.

V těch několika málo minutách mi před očima jako film proběhl celý můj dosavadní život. Viděl jsem všechny lidi, které jsem zranil a kterým jsem ublížil. Viděl jsem mnou zkopaného, zkrvaveného fotbalového fanouška na Alexanderplatz. Uviděl jsem zločiny, podlosti a sprostoty, kterých jsem se dopustil. Přepadly mne pocity viny a hnusu. Tolik lidí muselo kvůli mně trpět. Vězel jsem ve špíně až po uši. Mohl mi Bůh to všechno odpustit? Mohl jsem to všechno odhodit na „kříž z Golgoty“? Ano, mohl jsem. Ano, směl jsem. A já jsem to udělal. Brečel jsem jako želva. Konečně jsem dorazil domů. Nebe se otevřelo.

Děkuji, Pane. Byl jsem znovuzrozený člověk. Všechno, co se událo před oním mezníkem 21. 11. 2002 ve 14:55 h, patřilo ke starému Ollimu. Najednou jsem měl smysl pro přírodu. Kopce, hory, stromy, louky – všechno bylo Bohem tak fantasticky stvořeno. Nad to všechno jsem v sobě cítil touhu ponořit se do Bible. Musel jsem toho Ježíše, kterému jsem právě předal svůj život, lépe poznat. 
    V současnosti se opět pohybuji v berlínském podsvětí – s tím nejlepším poselstvím na světě. S tím Jörgem, který mi tenkrát poklepal na rameno u „Centra víry“, pracujeme mezi sociálně slabými dětmi, pomáháme prostitutkám, punkerům,… a smíme prožívat, že Ježíš žije a činí to samé, jak to vždy činil. Přijímá lidi, kteří se k němu upřímně obracejí a chtějí s ním začít žít nový život. Pro to stojí žít!

                                               Olli


Olli prožil přesně to, o čem mluvil Ježíš: „Narodil se znovu.“ Obdržel život skrze Boha, aby žil pro Boha. Žádný člověk se po své smrti nevrátí zpátky jako červ nebo jablko. To „znovuzrození“, přesněji řečeno „nové narození“ musíme prožít už tady na Zemi – je to ta chvíle, kdy přicházíme k víře v Ježíše a obracíme se k Bohu.
    Proč tak málo lidí bere na vědomí, že jen Ježíš může náš život obnovit a naplnit a udržet ho v požehnání a v pokoji?! Problémy lidstva i jednotlivých lidí může stěží vyřešit jakýkoliv politik nebo psycholog, pokud při tom ignoruje Boha. Násilí a ztráta smyslu v naší společnosti narůstá a stále více se šíří po našich ulicích. Víme toho o psychologii víc než kdykoliv předtím, ale lidé jsou víc psychicky nemocní a násilničtí. Víme toho víc o pedagogice než kdykoliv předtím, ale vězení jsou plnější.

Proč nechceme uznat, že je pravdou to, co říká Bible?!

Pokračování ZDE