Zpět na seznam příběhů                      webmaster: zivotjevic@email.cz

 
15) Mým životem byla moc

Martin byl předsedou zločinného motorkářského klubu. Bude vám vyprávět o tom, jak z něho víra v Boží pravdu udělala úplně nového člověka.

V období mého dospívání, jsem měl obrovský problém: byl jsem opožděný, malý, vyzáblý a teprve v šestnácti letech jsem začal mutovat. Za to jsem se nenáviděl a začal jsem pohrdat všemi malými a slabými lidmi. U děvčat jsem tehdy neměl šanci, a mí kámošové mně nepovažovali za plnohodnotného. V patnácti letech jsem vzal žezlo do ruky a začal se vyprošťovat z vězení slabosti. Ve věku osmnácti let jsem potkal lidi, kteří mě kdysi ponížili. Teď jsem ponížil já je. Nechtěl jsem ani drogy, ani alkohol nebo snad peníze, ale chtěl jsem moc. Tenkrát, v pozdních sedmdesátých letech, jsem sledoval s velkým zájmem vývoj scény rockerů, jak se tenkrát jmenovali motorkáři. Dlouhovlasí, silní, postavu po vzoru Vikingů. Na vojně jsem navázal kontakty s lidmi, kteří se stali mými kamarády, s nimiž jsme později v našem městě založili motoklub. Po odpadnutí těch, kteří se s námi pouze vezli, vykrystalizovalo silné jádro, které sestávalo z devíti lidí.

Teď to s námi šlo strmě „vzhůru“. Respektovali nás, my se stávali stále známější, samozřejmě také u policie. Obzvlášť když jsme dorazili na „turné“ do jiných měst ke spřáteleným klubům, to na sebe nepotěšující styky s bílo-zelenou frontou nenechaly dlouho čekat.

Pár mých kumpánů se dalo na pasáctví. Ani já jsem se tomu po počátečních skrupulích nebránil. Někteří z mých kumpánů nezůstali jen u příležitostného chlastání, ale obrátili se i k drogám. Já jsem akceptoval nanejvýš anabolika. Viděl jsem, jak drogy měnily mé přátele. Z hloubi duše jsem tím pohrdal a nikdy jsem se nechtěl stát takovým otrokem drog. Sám jsem se ale stával otrokem stále nových sexuálních dobrodružství a pornografie, což má často na psychiku podobné účinky jako drogy. Stále častěji to však za sebou zanechává po krátkém superpocitu zející prázdnotu.

Zlo ve mně bylo stále zřetelnější. Na počátku osmdesátých let jsem v sobě zpozoroval silnou změnu. Hodně jsem poslouchal tvrdý rock a zlo ve mně se stále více projevovalo skrze násilí a agresi. Moje hodnoty mizely velice rychle. Dopustil jsem se věcí, u kterých je mi dnes velice zatěžko pochopit svůj tehdejší způsob jednání. Odkud se ve mně vzala
všechna ta zlá energie?

Jednou jsem na lidové zábavě potkal starého známého. Býval obávaným rváčem a fyzicky mně dalece přesahoval. Teď byl křesťanem a svým bližním dával místo kopanců naději. Přátelsky mne pozdravil. Jo, jo, vím, že mně Ježíš miluje. Jo, už jsem to všechno jednou slyšel. Ale co já s tím mám dělat? Kde je ten tvůj Ježíš? Dá mi už konečně tu správnou ženskou? Kde je při těch válkách, při zneužívání dětí, kde byl při křižáckých taženích a upalování čarodějnic? Zaplavil jsem ho otázkami. On byl ale trpělivý a pozval mne k sobě domů.

Pomalu, v průběhu noci, jsem byl stále lačnější po tom, co říká. Vysvětlil mi, že Lucifer, nejvyšší anděl, rebeloval proti Bohu, a společně s třetinou padlých andělů se kvůli rebelii stali démony. On sám se stal ďáblem. Od začátku sváděli lidi ke zlému, aby je dovedli na místo potrestání, které bylo určeno jim samotným: věčná muka v ohnivém jezeře. Bůh, který je sám bez viny, musí potrestat zlo, ale zároveň vytvořil pro lidi cestu, aby je před tím, bude-li to možné, uchránil. Proto se Bůh sám stal člověkem; uzdravoval, miloval, povzbuzoval a bez přestání činil dobro. Ale to nejsilnější na tom všem: skrze zradu byl vydán Římanům, a Bůh-Člověk Ježíš Kristus, byl nevinně ukřižován. Ne proto, že mu nic jiného nezbývalo. Bez problémů by býval byl schopen rozložit v jedné jediné chvilce lidi na atomy. Dobrovolně připustil své ukřižování a krutou, velmi bolestnou a násilnou smrt. Z lásky k tobě vzalna sebe tvou vinu, pykal a trpěl za tebe.

Protože byl Boží Syn zcela nevinný, nemohla ho smrt – tahle hrozivá, hrůzu nahánějící moc – zadržet. Ježíš byl a je silnější než smrt a po třech dnech vstal z mrtvých. Později vystoupil do nebe, kde sedí na trůnu po pravici Boha Otce. Duch Svatý, třetí osoba Boží, je nyní tady na zemi, aby proměňoval lidi. Každý člověk, který poprosí Ježíše o odpuštění, dostane život věčný a tady na zemi do srdce smysluplný směr dalšího bytí. Bible toto nazývá znovuzrození ducha. Znamená to buď všechno nebo nic. Buď věčná radost s Bohem, nebo věčné zatracení v pálících plamenech ohnivého jezera.

Potřeboval jsem odpuštění.
Nevím, jak se mi to stalo. Byl jsem přece tak cool, tak nesmírně v “pohodě“. Najednou jsem věděl, že jsem od Boha oddělený. Potřeboval jsem odpuštění. Ve svém nitru jsem volal k Bohu. Ten muž se se mnou modlil a do mého srdce začal vtékat hluboký pokoj jako tekuté zlato, což jsem tělesně vnímal jako příjemné teplo. Tento text píšu v době, kdy od mé modlitby uplynulo již několik let. Jako motorkář jsem měl život plný napětí, ale jako křesťan je můj život nesrovnatelně napínavější. Můj život se změnil o 180 stupňů, je plný moci a nádherný. Obzvláště na začátku jsem měl mnoho vnitřních bojů, přesto byla Boží síla a milost tak silná, že již nechci zpět. Jsem náročný, žádostivý člověk: chci hodně, nejlépe všechno, co se dá vyzískat. Nikdy nejsem spokojen jen s průměrem.

Hlavní rozdíl oproti dřívějšku vedle toho, že se místo do pekla díky Ježíšově odpouštějící milosti jednou dostanu do nebe, je ten, že dnes nemůžu být spokojen s ničím menším, než s tím, co můžu dostat a dostávám od Boha. Dříve mi stačily svalnaté ruce, hezké ženské, těžké motorky a moc. To už by mi dneska nestačilo. Ten požitek, který jsem tím vším získával, se nedá srovnat s tím, když člověk najdeodpuštění vin a pokoj v srdci. Jakákoliv nuda či dlouhá chvíle teď z mého života zmizela.

Dnes, ve svých více než 50 letech, cítím, jak se moje vnitřní i vnější síla zvětšuje. Bůh mi dal hezkou ženu a tři děti. Mé bolestivé, opotřebované klouby byly nadpřirozeně uzdraveny, má slabost zmizela. Bůh mě pokořil, ponížil, srazil mi hřebínek, ale hned mě zároveň bohatě obdaroval. Naučil jsem se v těžkostech důvěřovat už nikoliv sobě samému, nýbrž Bohu. Dnes vím, že nezkrotná síla, kterou cítím uvnitř i vně, pochází od Ježíše – vynálezce moci, a vzdávám mu všechnu čest. Dnes pracuji na stavbě, tvořím, a ohromně mě baví budovat nové věci – být kreativní. Rád vyprávím druhým lidem svědectví o úžasné, bezvadné proměně mého života, která se mohla stát jedině a pouze díky milosti Ježíše Krista. Svým bratrům ze scény přeji z celého srdce, aby také oni osobně zažili odpouštějící a proměňující
sílu Pána všech pánů. Možná se někdy setkáme a možná se za vás budu moci i modlit.

Tak zdar a Boží požehnání!       Martin Hacker

Martin se pokoušel svou vnitřní prázdnotu naplnit mocí, a tak žil ve své vlastní seberealizaci, kde však není místo pro Boha.

Každý nemusí zacházet do takového extrému jako Martin! Úplně stačí, když žijeme s postojem: Jsem svým vlastním pánem, dělám si co sám chci! Víš o tom, že právě toto je jediným satanistickým přikázáním? „Dělej si co chceš!“ Každý ví, že když všichni budou dělat jen to, co sami chtějí, tak máme peklo na Zemi! Kdo naproti tomu svou rebelující a ničitelskou vůli uvede do souladu s vůlí Boží, ten zakusí osvobozující Boží moc! Martin nakousl téma, které mnohým nesedí: existenci satana! Anni vám bude vyprávět o tom, jak si tuto skutečnost uvědomila a jak se s tím vypořádala.

Pokračování ZDE