Zpět na seznam příběhů                      webmaster: zivotjevic@email.cz

 
17) Ze satanisty následovníkem Ježíše

Jsem Robert a narodil jsem se v bývalé NDR. Vyrostl jsem v malém městě se 7 000 obyvateli. Když mi bylo asi 11–12 let, rozhodl jsem se dát se dohromady s nejsilnějšími chlapci mého věku. Předtím jsem byl dost osamělý a proto jsem býval často terčem útoků a bití. Měl jsem toho už dost.

Teď jsem chtěl já ukázat těm druhým odkud padají rány. Jak jsem řekl, tak jsem i udělal a již za krátkou chvíli jsem byl spřátelen s nejhoršími darebáky ze všech. Postupně k nám přicházelo stále více lidí. Zpočátku vše vypadalo celkem nevinně brzy jsem však zjistil, že můj nový přítel byl schopen všeho zlého a jeho bratr byl ještě daleko horší. Dlouhé vlasy, černé oblečení, zlá a hlasitá satanská hudba. To na mě dělalo dojem. Průběžně pořád u něj doma byli na návštěvě jakési temné postavy. I to na mě dělalo ohromný dojem. Za každou cenu jsem chtěl být při tom. Když mi bylo 13 let, jel jsem společně s nimi poprvé do Berlína na nejtemnější black-metalové setkání.

Celou noc jsem probendil. Chlastal jsem až do úmoru, nadával na lidi a jen tak všechny zdravil hitlerovským pozdravem. Tyto víkendové hrůzy se množily s mým přibývajícím věkem. Moje rodina sledovala, jak se propadám a přesto tomu nedokázala zabránit. Už v mladším věku jsem několikrát utekl hrobníkovi z lopaty. Alkohol a znovu alkohol. Když jsme chlastali, nazývali jsme to alkoholocaust. Začalo ve mě narůstat i pohrdání lidmi a s tím související názory. Nenáviděl jsem lidi jen pro skutečnost, že jsou lidmi. Mými nepřáteli byli židé, černoši a cizinci všeho druhu. Můj bližní byl můj nepřítel a nenáviděl jsem i sám sebe. Národní socialismus v nejtvrdší podobě, nihilismus, Nietzsche, Germánství (Odin a Thor), SS, antisemitismus, mysantropie (nenávist k lidem), satanismus (ne duchovní, ale spíše jako úderná jednotka z pekla). Mé nitro bylo rozervané a v úplném chaosu. K tomu se přidaly ještě drogy. Bral jsem prostě všechno, co se mi nabízelo. Vypukl ve mě nevázaný hněv na všechno živé. Chtěl jsem být už jen zlý, protože jsem si myslel, že jen tak bude mít život smysl. Křesťany jsem nenáviděl jako mor. Byl jsemdoma u vrahů, rváčů, satanistů, skinhedů a motorkářů.

Tyhle drsné typy lidí mě naprosto fascinovaly a já chtěl být také takový. Proto jsem měl už v 16 letech mezi nimi své jméno. Všechny své peníze jsem nacpal do CD, alkoholu a podobných věcí. Byl jsem úplně vyřízený a uvnitř jsem byl víc mrtvý než živý. Z gymnázia mě mezitím už také vyhodili, protože jsem dělal jen samé průšvihy a vynechával školu. Na střední škole jsem se trochu zmátožil, ale jen velmi povrchně. Naše banda už byla známá po celém městě a „proslulá“ samými rvačkami. O víkendech jsem se pohyboval už jen po „akcích“ a různých koncertech.

Temnota mne obklopovala na každém kroku. Jako výraz síly a nenávisti k životu jsme se vzájemně řezali do paží a způsobovali jsme si tak hluboké rány, po kterých nosím stopy dodnes. Ale někde ve svém nitru jsem neustále pátral po smyslu života a po smyslu umírání, protože už tenkrát jsem tušil, že to bahno, ve kterém tady žiji, nemůže být všechno.

Když jsem si pořídil svůj vlastní byt, přišli moji kamarádi na návštěvu – párty, chlast a drogy! Zpil jsem se do němoty. Poté jsem najednou dostal nápad spáchat sebevraždu. Nic mi už nedávalo smysl. Když navíc mí přátelé z ničeho nic vypadli, cítil jsem se úplně opuštěný. Brečel jsem jak želva. Stál jsem na balkóně a chtěl skočit dolů. Ale jako poslední záchrana mi probleskla hlavou myšlenka na mé rodiče. V mém zoufalství jsem jim zavolal a brečel do telefonu: „Jestli si pro mě hned nepřijedete, tak zítra máte mrtvého syna.“ Mí rodiče přijeli, byli z toho úplně mimo a odvezli mě domů. Půlku noci jsem probrečel a pak jsem usnul vyčerpáním. Na druhý den ráno jsem se cítil jako po mrtvici. Mí rodiče byli na mě a mé kumpány totálně naštvaní a vzteklí. Protože jsem si od této události byl jistý tím, že jakékoliv další setrvávání v této partě by pro mě dříve či později znamenalo jistou smrt, rozhodl jsem se z tohoto vlaku za každou cenu vystoupit. Mé vzdělávání jsem pověsil na hřebík a co nejrychleji jsem se nechal naverbovat do armády. Viděl jsem v tom šanci začít konečně sám rozhodovat o svém životě a zmizet partě i s jejími pokušeními z dohledu. Jednoho dne jsem šel se svou kolegyní do kina. Šli jsme na film: „Vymítání Emily Rose.“ Nic jsem od toho neočekával, ale nevědomky to mělo být moje první vědomé setkání s živým Bohem.

(Přesto bych však nikomu neradil se na tento film dívat! Byla to jen Boží milost, že ke mě promluvil skrze něco tak ďábelského!) Z toho filmu bylo zřejmé, že zde existují nadpozemské, nadpřirozené mocnosti temnoty. Během filmu se mi vybavovaly mnohé vzpomínky z mého pochmurného mládí. Jednoduše mi byla jasná existence toho Zlého. Na konci filmu byla scéna, na kterou v životě nezapomenu. Kněz v ní předčítá dopis po zesnulé posedlé Emily Rose. Jedna věta zněla přibližně takto: „Jak můžete nevěřit v Boha, když vám
ukážu ďábla?“

V tom okamžiku mi bylo, jako kdyby na mě ukazoval prst Boží. A k tomu tichý hlas: „Roberte, teď už víš, že jsem, protože ďábla jsi už ve svém mládí zakusil. Už nemáš žádnou výmluvu.“ Bůh měl pravdu, tady už nebyly žádné výmluvy možné. Jako ateista jsem do kina vstoupil a jako člověk věřící v Boha jsem z něj vyšel. Teď jsem sice věděl, že je Bůh, jak Ho mám ale víc poznat, jsem netušil.Pokoušel jsem se Ho tedy hledat. „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ (Jeremjáš 29, 13) Tenkrát stejně jako dnes, i po celou věčnost jsem mu vděčný, že se mi dal nalézt.

Během mé praxe v médiích, o půl roku později, vedl Pán můj život tak, že jsem se setkal s opravdovým křesťanem. Skrze něj jsem mohl konečně poznat Bibli a mnoho dalších křesťanů Bibli věrných. Modlili se spolu a měli se rádi tak jednoduše, že jsem byl ihned přesvědčen o tom, že mají něco, co mě zásadně chybí. Takové přijetí a lásku jsem nikdy předtím nezažil. A Ježíš, tenhle Ježíš a stále znovu Ježíš. Bylo ve mě tisíce otázek a jedna z nich byla např. ta, zdali je Ježíš skutečně odpovědí na všechny otázky. Za každou cenu jsem to musel zjistit, protože na tom teď závisel můj život. Po několika týdnech jsem se jednoduše rozhodl dát Ježíši Kristu svůj život i smrt.

Věděl jsem, že pokud je pravdou to, co je psáno v Bibli, žil jsem až doposud pouze pro satana a byl jsem i se všemi svými hříchy vlastně jen živou mrtvolou, která čeká, až přijde její konec. Chtěl jsem žít, jednoduše jen žít a být svobodný od všech tlaků a závislostí! S tím jsem přišel ráno do kanceláře a dříve, než jsem začal cokoliv dělat, jsem poklekl a poprvé v životě jsem se nahlas modlil: „Pane Ježíši Kriste, prosím, odpusť mi mé hříchy a dej mi věčný život. Až zemřu, tak chci přijít do nebe. Prosím, obnov mě a dej můj život do pořádku.“ Takhle nějak jsem se modlil a poté jsem jednoduše věděl, že jsem konečně našel smysl svého života.

Od té doby, co jsem odevzdal život Ježíši, prožívám Jeho lásku, Jeho zaopatření, Jeho zásahy a nadpřirozenou realitu Božího království. Nechal jsem se pokřtít a chodím pravidelně do sboru, který je věrný Bibli. Když to shrnu, tak jsem se stal novým člověkem. Bůh pracuje každý den na mém charakteru a dává mi stále hlouběji porozumět tomu, co pro mě Ježíš udělal na kříži. Jsem tak volný, jako nikdy předtím a miluji Boha i své bližní jako sám sebe. On uzdravil mé tělo, duši i ducha a dal mi také nádherný úkol a povolání pro můj život. Pro Jeho slávu smím získávat lidi pro Ježíše a šířit živou naději evangelia.

Mohu říci jen Haleluja!

Pokračování ZDE