Zpět na seznam příběhů                      webmaster: zivotjevic@email.cz

 
28) Jeho milost mě udržela při životě

Protože po pádu z kola, když jsem ležel v trávě, mé tělo již nic necítilo, bylo mi jasné – do háje, teď jsi ochrnul. Můj rozum začal pracovat a následně mi připadalo, že již nemá smysl žít dál, chtěl jsem zemřít a byl jsem rozhodnutý zůstat tiše ležet v naději, že až mě zítra najdou, budu již mrtvý – to trvalo jen do té doby, než ve mně zesílil hlas říkající: „Teď již je ale pomalu načase, abys začal křičet“ a bez přemýšlení jsem začal volat: „Pomoc, haló“. Ale to slabé volání by samo o sobě venku, na téhle louce večer okolo 9 nic nepřineslo, ale byl mi poslán někdo, kdo mě uslyšel... a zavolal záchranku. Byl jsem přepraven helikoptérou do kliniky v Bad Berka, kam jsme dorazili až v 11 v noci. Tyhle první momenty jsem bylv letargii. Poněvadž jsem byl od krku dolů ochrnutý, nezbývalo mi nic jiného, než se nechat unášet situací. Naprosto vydaný napospas, já, který jsem jinak měl vždy vše pod kontrolou a vše si zařídil sám a na nikoho nebyl odkázaný. Ráno, když jsem po terapeutickém koupání v bazénu seděl v kolečkovém křesle, tak jsem někdy čekal „celou věčnost“, než si pro mě někdo přišel, zíral jsem na bílou vydlaždičkovanou stěnu a ptal se, jak to vše ještě bude?

Říká se, že co se z pohybu a cítění nevrátí do 3–4 měsíců, nevrátí se již nikdy! Jediným, čím jsem mohl trochu hýbat, byla pravá paže, s níž jsem mohl alespoň ovládat elektrický vozík. Vzadu v mysli jsem ale byl přesvědčený – to přece takhle nejde, to tak nemůže být, a říkal jsem si – oni tomuprostě nerozumí.

V příštích 3 měsících se již nic moc dalšího nezměnilo, pravou rukou jsem mohl dosáhnout až k ústům a mohl jsem zapíchnout vidličku do jídla, které bylo nějak upevněné. Můj každý den byl rutinou. Vzbudit se, sprcha, snídaně, připravit se na fyzioterapii, oběd, ergoterapie, fyzioterapie, večeře, spát.

Psychicky jsem byl na dně, mé myšlenky byly jenom v té „ó, tak krásné minulosti“ – stále jsem jen plakal, takže polštář vsákl asi 20 litrů mých slz. Ano, teď se tomu mohu smát, ale v té době jsem nevěděl, že mě přes všechno utrpení On z toho vytáhne. Mezitím přišel prosinec a v noci byly teploty –20. Znovu ve mně zesílila myšlenka, že „nic přece nemá již smysl“. Na elektrickém vozíku jsem se mohl pohybovat venku v areálu. Na vrátnici jsem ohlásil svůj odchod. Klinika byla na kopci, obehnaná lesem a já již měl vyhlídnuté místo, kde se cesta příkře svažovala do houští – a tam mě měli nazítří najít umrzlého... Ale ohlásil se ve mně znovu ten hlas... „a svoje bahno naložíš na svoje nejbližší“, ano, to sedělo a můj úmysl byl jako mávnutím ruky pryč a vymazalo se těch 9 měsíců. Ano, vydal jsem se zpátky domů!

Musím k tomu říci, že jsem si v té době nebyl vědom, že hledám Boha. S mým spolubydlícím jsem sice jezdil každou neděli na bohoslužbu, ale nerozuměl jsem ničemu. Přišel čas propuštění, na vozíku jsem se dostal k taxíku. Nohama jsem již mohl trochu hýbat, ale chodit se dalo jen pomocí jakési soustavy tyčí, které jsem si dal pod ramena.

Protože vozík na doma potřeboval „část na míru“ a ta ještě nebyla hotová, byl pro mě připraven nejprve takový šedý předválečný model. Když jsem ho uviděl, řekl jsem si:„Tak do toho se neposadíš a chůze bude stále lepší.“

Jednou v neděli odpoledne mě z domu vyzvedla moje kamarádka: „Znám super, nové lidi“, společnost, která se bavila po výletu u koláčů a kávy na zahradě. Hned jsem si sedl vedle té správné osoby – Dina, bývalého motorkáře na Harleyi a rockera, který mě začal brát na bohoslužby. Tam jsem viděl to, co jsem doposud vůbec neznal – chválu se 3 kytarami a bicími, uctívání, zvedání rukou, pozvání dát život Ježíši... to, o čem tu tihle mluví, tomu tedy vůbec nerozumím. Dát svůj život Ježíši, no skvělé, o svém životě si ale chci rozhodovat sám – byla moje první myšlenka. Nešlo mi ale z hlavy, jak to jenom dělají? V noci jsem nemohl usnout a v leže na posteli se mi otázky honily hlavou, ale ničemu jsem nerozuměl. Až nakonec z mých úst vyšla ta „osudová věta“: „Pane, učiň mě svým nástrojem.“ Co bych měl říct – naplnil mě hluboký vnitřní pokoj a cítil jsem takové bezpečí jako nikdy dříve.

Ale ta druhá strana se nevzdávala. Domácí skupinu, kterou jsem navštěvoval, jsem neustále skepticky konfrontoval s protiargumenty ke slovům v Bibli. Ale vedoucí skupinky Holger byl trpělivý a odolný, shovívavý a obětavý a nedal se zmást. Trvalo to nějakou dobu, dlouho u mě Ježíš nebyl na prvním místě. Bylo to období, kdy burzovní kurzy a zprávy byly pro mě ráno důležitější než „čas ztišení“– ale: Asi po jednom roce jsem už byl přesvědčený a 20. srpna také pokřtěný v Quellitzsee. Je to prostě úžasné, jak se Ježíš stará o své ovečky. Ale to může dělat jen pokud se pro něj rozhodneš, protože jinak jsou jeho ruce svázané. Všeje před tebou otevřené.

Cítím se tak svobodný, svobodný od závislostí na tomto světě, na společenském postavení, moci, chtivosti, starostí, strachu. Děje se to ale jen do té míry, do jaké to dovolím. Ty změny nepochází ode mě, ale jde o to být připravený nechat se proměňovat. Víra znamená radostně přijímat. Pro mě je důležitější, že jsem se změnil po duchovní stránce. Vím, že jsem milované dítě svého Otce v nebi. Ten jde ve své lásce k nám lidem tak daleko, že dal svého Syna Ježíše Krista, našeho Zachránce, přibít na kříž pro odpuštění našich hříchů a my jsme skrze něho ospravedlněni a smíme mít věčný život.

Horst Brettmann

Pokračování ZDE