Zpět na seznam příběhů                      webmaster: zivotjevic@email.cz

 
7) Cizinecký legionář Franky:„Smrt byla mým denním chlebem!“

Už když jsem chodil na základní školu, začal se projevovat můj výrazný sklon k násilnostem – byl jsem naprostým opakem svého bratra Uwe. Čím jsem byl starší, tím více se zhoršovaly mé činy. Vedl jsem opravdovou válku a terorizoval jsem své okolí i spolužáky v takové míře, že jsem byl jen krůček od vyhazovu ze školy. V pubertě to bylo ještě horší: jeden trestný čin za druhým, veškeré prostředky mi byly dobré, pokud se jimi dal šířit teror a násilí. Nezalekl jsem se před tím použít nůž a bodnout, pokud to k něčemu vedlo. Soucit mi byl naprosto cizí. Ani vůči svému otci jsem nevykazoval žádný respekt a jednoho dne jsem ho zmlátil. To byl začátek konce. Tak jsem jedné noci zmizel a vydal jsem se na hranice s Francií, kde jsem se přihlásil na stanovišti pohraniční stráže a řekl jsem svou školní francouzštinou: „Legion Etrangeré.“ K mému překvapení se mě vůbec na nic neptali – žádná otázka kdo jsem, odkud přicházím, a kolik let mi je. Dali mě do kasáren legie Strasbourg, kde jsem potom podepsal svůj první kontrakt na příštích pět let. Dokázal jsem to.

Cítil jsem se jako muž, měl jsem ideály a chtěl jsem změnit svět. Jaký omyl! Brzo se mi otevřely oči. Základní výcvik v nejtvrdší armádě světa. Pokud nějaká taková byla, tak právě zde a ne jak je popisována někde na onom světě. Brzy následovalo to, na co jsem byl vycvičen a co jsem podepsal: válka a zabíjení. V sedmnácti letech jsem byl poprvé nasazen v tehdejším Zairu, dnešním Kongu. V roce 1978 jsem potom jako parašutista zažil to, co vždy popisovali staří účastníci světové války – realitu toho, co znamená válka, co znamená zabíjet, sám si zachovat život, ale druhému – nepříteli, život vzít. Poznal jsem, jaké to je, být sám zasažen, zraněn a zachovat si vůli pokračovat i přesto dál.

Když jsem musel zabít prvního člověka, ještě jsem nad tím přemýšlel: Co jsi to udělal? Ale u dalšího už to bylo jedno. Jen následně v životě už nebylo nic tak, jako dřív. Tak to šlo rok za rokem, ze Zairu přes půl Afriky až k první válce v Perském zálivu 1991 a Balkán – Sarajevo 1992. Dohromady jsem v té době zažil jedenáct válečných tažení. Zabíjení se stalo mým denním chlebem a také se mne to už nijak nedotýkalo. Neměl jsem sebemenší úctu k lidskému životu, byl pro mě příliš jednoduchý. City jsem neznal. Ještě i tehdy, když jsem bojoval proti dětským vojákům, jsem tupě dál dělal svou práci.

Někdy po téměř dvaceti letech vojačení jsem se vrátil zpět do vlasti, a teď teprve nastaly problémy. Nedovedl jsem se správně zařadit. Chlast a drogy určovaly každý můj den. Jednoho dne se ale ozvalo podvědomí. Letité zabíjení požadovalo svou daň. Stokrát a stokrát jsem zabíjel a teď se dostavila myšlenka proč! „Co jsi to udělal?“ Přeci jen jsem měl pocity, nebo jak by se to mělo nazvat. Pokoušel jsem se je potlačit, dál jsem chlastal a utíkal jsem do motorkářského (rockerského) prostředí. Tam jsem se cítil dobře, byl jsem respektován, a mohl jsem dočasně potlačovat své nejvnitřnější svědomí ve rvačkách a trestných činech. Byl to však jen útěk: jednoho dne jsem seděl v kavárně, kde jsem se úplně zhroutil. Má duše a tělo se hlásily o svá práva. Třásl jsem se po celém těle, nemohl jsem se ani pohnout. Přepadly mne mdloby a strach. O tom jsem ale nic nevěděl, neznal jsem to slovo, neuměl jsem s tím zacházet. Skončil jsem ve voze rychlé záchranné služby a následně na jednotce intenzivní péče. Tělesně jsem však byl v pořádku, po dlouhém sem a tam jsem musel na psychiatrii a na terapii.

Bylo mi řečeno: „Jste vysoce traumatizován válkou. Skrze letité potlačování skutečnosti, silně utrpěla vaše psychika.“ Ani církev se mnou nechtěla mít nic společného – s potenciálním vrahem, jak se vyjádřil jeden farář. V této době jsem potkal Esther, děvče z vesnice. Zběžně jsem ji znal a věděl jsem, že měla drogovou minulost a její rodiče provozovali křesťanské knihkupectví. Blíže jsme se seznámili a ona mi vyprávěla o svém životě. Jak žila život na ulici – na okraji společnosti a jak jí z toho Bůh pomohl dostat se ven. Dnes je od drog osvobozená a dala svůj život Ježíši Kristu. Poprvé jsem tak slyšel o Ježíši a hned jsem vypěnil. „Jen mě nech na pokoji, nevyprávěj mi ty zbožné řeči a vůbec se nepokoušej mně obrátit.“ V následujících dnech mi ale Esther nedala pokoj, zkoušela to stále znovu – a já jí příliš neodporoval, vlastně proto, abych měl svůj klid.

Jednou mne pozvala na křesťanskou akci a já tam zažil něco, co jsem měl za nemožné. Nebyla zde agresivní atmosféra jako na jiných festivalech, kde je randál a odehrávají se výtržnosti, kde se chlastá a konzumují drogy. Ne, tady vládl klid a pokoj, žádné předsudky, ke každému zde přistupovali jako k člověku. Cítil jsem se tady dobře jako už hodně dlouho ne. Vstoupil do mne vnitřní klid, který jsem už ani neznal, a vnitřní hlas ve mně říkal: „Pošlu tě tam, kde jsi byl ty sám, a odkud jsi přišel. Tam budeš hlásat mé slovo, v mém jménu.“ Co to bylo? Byl to Bůh, který ke mně mluvil, nebo to bylo jen zmatení smyslů? Nevěděl jsem a také jsem o tom nemluvil. Jeli jsme domů a já se stáhl do sebe. Musel jsem přemýšlet, ale zároveň jsem potřeboval s někým mluvit. Proto jsem se obrátil na Estheřina otce, který, jak jsem věděl, byl zbožný člověk: křesťan, kazatel a člen vedení baptistického sboru. Člověk, který neznal předsudky, byl dobrosrdečný a pro každého měl připravené ucho k naslouchání. Jemu jsem se svěřil. Pozorně si vyslechl můj příběh, a řekl: „Kristus, náš Pán, tě našel, a ty Jeho. Obrať se, protože k tobě mluvil Pán. Dal ti úkol a odpustil ti."

Nemohl jsem tomu věřit. Mně, vrahovi, který neměl svědomí a zabíjel lidi, který žil svůj život naprosto bezbožně? A přesto – bylo to tak. Obrátil jsem se a bylo to jako by ze mě bylo sejmuto přetěžké břemeno. Ustaly moje noční můry, můj život se změnil. Stal jsem se klidnějším, dovedu už vycházet s lidmi a respektovat je. Skrze pověření, které jsem dostal od Pána Ježíše, jsem založil skupinu, která se věnuje lidem žijícím na okraji společnosti, tak jako kdysi já sám: motorkářům, drogově závislým a bývalým válečným kamarádům. Všem těm, kteří potřebují slovo našeho Pána Ježíše více než kdo jiný. Naším pověřením je misijní práce, evangelizace a streetwork v okrajových skupinách. Nazýváme se Ucbones – Icanarmy podle Ezechiele 37: „Ty vidíš kosti, já ale armádu bojovníků.“ V našem znaku je ruka kostlivce,písmeno J, které znamená Ježíš a tři rudé kapky krve, které symbolizují trojjedinost: Otec, Syn a Duch svatý.

Já jsem zažil odpuštění, Pán Ježíš mi daroval nový život a druhou šanci. Chci mu za to děkovat! Amen.

Frank Ucbones – Icanarmy 

To je pecka! Bůh odpustil vinu i Frankymu a připravil pro něj
nový a smysluplný život! Bůh řekl:

„I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby
byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna.“ (Izajáš 1, 18)

Bůh jednoduše neřekne: „Zapomeň na to, není to tak zlé…“
naše hříchy ale jsou zlé a následky fatální!

„Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6, 23)

Pokračování ZDE